Details

Autor(en) / Beteiligte

• Bílek, Jaroslav

Titel

Hybridní rezimy jako svébytná kategorie politických rezimu: Komparace vybraných prístupu 1/Hybrid Regimes as an Independent Type of Political Regime: A Comparison of Selected Approaches

Ist Teil von

• Středo Evropské politické studie, 2015-04, Vol.17 (2), p.212

Ort / Verlag

Brno: International Institute of Political Science, Masaryk University

Erscheinungsjahr

2015

Link zum Volltext

Quelle

Worldwide Political Science Abstracts

Beschreibungen/Notizen

• Kritiku vuci konceptum hybridních rezimu vycházejících z dichotomického vnímání politických rezimu je mozné spojit do dvou hlavních bodu. Tím prvním byla vysoká míra konceptuálního zmatení, která je s tímto prístupem spojena. Z dnesního pohledu je totiz mozné ríci, ze "první generace" konceptu hybridních rezimu, odvozující tuto kategorii od demokracie, byla predevsím snahou o prekotné uhasení pozáru, ve kterém se ocitl výzkum demokratizace po konci své idealistické fáze - v tu dobu zacínalo být stále jasnejsí, ze rada rezimu , které tehdejsí výzkumníci oznacili za demokracie, jimi ve skutecnosti není a jedná se v nejlepsím prípade o krystalické prípady elektoralismu ([Terry Karl] 1986). Tím pádem sice první teorie hybridních rezimu jako Zakariova neliberální demokracie (1997) jeden problém resily, ale zároven vytvárely radu dalsích. Velmi brzy se totiz zacaly objevovat hlasy, které polemizovaly o tom, zda je mozné oznacit kupríkladu demokracii bez liberální dimenze za demokracii (Mainwaring, Brinks a Peréz - Liñán 2001: 41), ci kolik podobných defektu vlastne muze vubec "demokracie" unést ([Heidrun Zinecker] 2009: 306). Vlna kritiky vuci "první generaci" konceptu hybridních rezimu vyústila v nástup generace druhé, která se rozhodla vydat opacnou cestou. Místo zduraznování existence demokratických institucí hybridních rezimu se cílem této vlny stalo zduraznování jejich autoritárských prvku. Výhodou této cesty bylo vyjasnení hranice mezi demokracií a hybridním rezimem, avsak hranice mezi hybridním rezimem a autoritárstvím nadále zustávala nejasná (Gilbert a Mohseni 2011: 274). V praxi je to videt predevsím v situaci, kdy je casto zamenován Schedleruv koncept elektorálního autoritárství za soutezivé autoritárství Levitskyho a Waye. Pokud pomineme výse uvedenou poznámku o tom, ze se co do identity jedná o odlisnou kategorii politického rezimu, je problém v samotném vnímání voleb. Levitsky a Way totiz do své kategorie pocítají jen rezimy, ve kterých se koná reálná, lec ne vzdy férová soutez (2002: 55; srov. Dvoráková et al. 2012: 74), avsak Schedlerova kategorie obsahuje i rezimy, ve kterých se zádná soutez nekoná a opozice je vzdy predurcena volby prohrát (2006: 14). Co nejpresnejsí vymezení politických rezimu nacházejících se mezi demokracií a autoritárstvím je jednou z nejvetsích výzev soucasného studia politických systému. Ackoliv se tomuto tématu v posledních nekolika desetiletích venovalo znacné mnozství energie, výsledky jsou stále nejednoznacné. Jedním z mozných resení se zdály být novejsí trichotomické klasifikace politických rezimu, které slibovaly vetsí analytickou jasnost a jasné odlisení demokracie a autoritárství. [Za] úcelem overení této teze byly v predkládaném clánku komparovány vsechny významné soucasné trichotomické klasifikace hybridních rezimu. Na základe provedené komparace je mozné ríci, ze i kdyz je na sledovaných konceptech poznat jistý kvalitativní posun co do schopnosti resit nejzásadnejsí problémové oblasti identifikované v rámci kritiky, která byla vuci paradigmatu hybridních rezimu vznesena, nejsou dosavadní výsledky tak povzbudivé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Oproti stavu výzkumu krátce po roce 2002, kdy teorii hybridních rezimu dominovaly predevsím dichotomické koncepty odvozující povahu rezimu témer pouze z faktu voleb, je dnes mozné vyuzít pomerne sofistikované a multidimenzionální klasifikace, jakou nabízejí napríklad práce Gilbert a Mohseniho. Jednoznacne nejpouzívanejsí konceptem je vsak stále práce Levitskyho a Waye, která i pres snahu autoru o vylepsení nekterých slabsích míst zustává minimálne v ocích nekterých výzkumníku problematická. Mimo evidentních pokroku je vsak treba zmínit taktéz mozná rizika. Ta jsou, vedle vsech siroce známých kritických bodu celé problematiky, ukryta predevsím v podkategoriích jednotlivých konceptu, které jsou casto vymezeny velmi vágne. Ne vzdy uspokojivé vymezení podkategorií hybridních rezimu navíc v souvislosti s ne zcela vyresenými problémy predchozích prístupu odkrývá znepokojující pravdu o tom, ze i po minimálne dvou desetiletích intenzivního teoretického úsilí je stanovení hranice mezi hybridními a nehybridními rezimy problematické, a svým zpusobem tak pretrvává problém, který mely práve trichotomické klasifikace resit.